ŽLUŤÁK
11. 4. 2024 2 minuty čtení
Jestli je v Brně nějaký komplex budov, kterým jsem měl tendenci se vyhýbat, byl to Žluťák.
Ze zkoušky z onkologie za studí jsem vyloženě prchal, i když dopadla na výbornou.
Když jsme chodili s Evkou na procházky Masarykovou čtvrtí, před nejvyšším bodem jsme to vždycky otočili.
Strávili jsme tu se sestrou pubertu, když se mamka úspěšně léčila z rakoviny prsu.
Naši pubertu to mimochodem vyléčilo také.
Žádnému rodiči tuto metodu však doporučit nemohu.
Pamatuji si na slunečné dny, kdy to kolem Žluťáku bylo obsypáno pampeliškama. Mamka ležela v rohovém pokoji pavilonu naproti hlavnímu vchodu.
Měla febrilní neutropenii. Chema jí kromě nádoru ničila i imunitní systém. Její tělo se nemohlo bránit ani bakteriím, které měla přirozeně na kůži a sliznicích. Byla celá oteklá při sepsi-otravě krve.
Poprvé jsem měl na sobě respirátor. Tehdy to ještě nebylo tolik in. Nemohl jsem ji obejmout ani dát pusu. Mohl bych ji totiž něčím nakazit.
Žluťáku se však už roky nevyhýbám. Naopak, chodím sem na pravidelné servisní prohlídky. A ke konci minulého roku jsem tu byl i na stáži.
Na jejím konci jsem byl v ambulanci pro nádory trávicího systému.
Ze všech stáží si také odnáším to úplně nejdůležitější.
Kromě nových znalostí samozřejmě.
Nové přátele a známé.
V tomhle případě networking zachraňuje životy.
Koneckonců už jsem se o tom několikrát přesvědčil.
Ten den měla svoji ambulanci nejúžasnější a nejpracovitější paní doktorka. Tentokrát jsem se však ani nemusel ptát na číslo: “Pane doktore, kdybyste měl něco pro mě, dejte mi rovnou vědět.”
Že jí budu muset volat ani ne jeden měsíc od skončení stáže kvůli jednomu z nejbližších, jsem si úplně nepředstavoval.