ZEMŘÍT V NEMOCNICI
5. 10. 2023 3 minuty čtení
“Pane doktore, my už to doma nezvládáme.” říkají mi postupně všichni členové rodiny od pacienta, kterého mi právě dovezla rychlá.
Z jeho zdravotnické dokumentace se dočítám, že má rakovinu s rozsáhlým metastatickým postižením. Byl u něj indikován pouze symptomatický postup s tišením bolesti.
Když se na pacienta podívám, vidím zhoršení dechových funkcí, dýchá zrychleně. Objektivně má také sníženou saturaci na saturačním čidle.
Fotka v občance ani vzdáleně nepřipomíná člověka, který teď přede mnou leží. Jeho obličejové rysy se zašpičaťují. Říká se tomu facies hippocratica.
Je mi jasné, že máme nanejvýše desítky hodin, spíše však jednotky.
Umírá.
Nejde s tím nic dělat.
Prvním stresujícím faktorem, který si pacient protrpěl je převoz sanitkou. Dva cizí lidé ho nakládají z jeho lůžka, na který je zvyklý do tvrdé vakuovky a následně do sanitního lůžka. Každý pohyb ho bolel a byl mu nepříjemný. Při převozu je mu zima i přes jednorázovou deku.
Pokud jste někdy jeli sanitou, víte jak strašně moc je vevnitř slyšet houkačka.
“Sestři, udělejme jen rychlý zápis, ať pána můžeme položit na lůžko” vzkazuji sestřičce, která jde vše zapsat do počítače, postupně si bere všechny doklady a zpovídá rodinu ohledně jejich telefonních čísel.
Pacienta si musím vyšetřit, vše zapsat do zprávy a nesmím zapomenout na povinný rentgen a EKG. Na moji zodpovědnost to však dělat nebudeme.
Po záchranářích jsme se sestrou další dva cizí lidé, kteří na pacienta dnes sahají.
Flexilu už máme zavedenou od záchranářů. Dívám se, že napoprvé žíla na ruce praskla. Muselo to bolet.
“Stav pána je velmi vážný, myslím, že umírá. Podle mých zkušeností máme spíše už jen pár hodin. Pojďte se mnou na oddělení a buďte s pánem jak dlouho potřebujete.” říkám rodině pacienta a odvádím je se mnou na oddělení.
Máme jediný volný pokoj, jsou zde ještě další dva pacienti.
“Sestřičko, prosím vás o paravan.” chci rodině dopřát aspoň trochu soukromí a pomyslné oddělení pokoje.
Zasedám k počítači a píšu příjmovou zprávu.
Rozepisuji ampule morfinu a oxygenoterapii.
Mezitím dvě sloužící sestřičky dělají příjem z jejich strany – převlečou pacienta, zapíšou teplotu, tlak, podají kyslík…
V posledních chvílích s pacientem manipulovalo tedy celkem šest lidí.
Než dopíšu příjmovou zprávu, rodina se loučí.
Nechtějí rušit v tuto noční hodinu. Ubezpečuji ji, že je to v pořádku a mohou zůstat.
I tak odcházejí.
O půl druhé ráno mi volá sestřička, že se stav pacienta zhoršil.
Přicházím ve chvíli, kdy už má pacient apnoické pauzy. Brzy dojde k zástavě dechu.
Jsem pro pacienta cizí člověk.
V cizím prostředí.
Nemám s ním žádnou veselou vzpomínku, kterou bych mu mohl říct.
Není tu nikdo, kdo by poděkoval a políbil jej.
V tento unikátní a neopakovatelný okamžik je tu pacient sám.
V pokoji plném cizinců.
Sestřička jej aspoň pohladí po tváři. Je to anděl.
“Smrt nastala v 1:50.” diktuju sestřičce poté, co jsem zjistil bezdeší a srdeční zástavu.
Zpět na všechny články