4. 3. 2025 3 minuty čtení
“Pane doktore, asi to bude jen panická ataka s hyperventilací.” předává mi záchranář pacienta. Divám se u toho na záznam z převozu a vidím 100% saturaci krve kyslíkem.
“Asi jo, jak se dívám na to SpO2, děkujeme za dovoz.” odpovídám při podpisu a razítkování předávacího protokolu od záchranky.
Pacient muž 30+ let, se celý třese. Je oblečen ve značkovém oblečení s nápisy a má velmi intenzivní kolínskou.
“Mám firmu na výrobu nábytku, tento rok se nám fakt dařilo. Nepociťuji žádné stresy. Nebo prostě takové ty normální.” odpovídá mi hnedka po pozdravu. Chápu to tak, že se mu nelíbí diagnóza, na kterou myslel záchranář jako první.
“Dobře, rozumím, popište mi tedy, co se stalo.” ptám se.
“Celý dva dny jsem se cítil takový nesvůj, pořád jsem měl žízeň. Párkrát jsem i zvracel a neměl jsem vůbec chuť na jídlo. Taky se strašně třesu a brní mě konečky prstů.” povídá mi pacient.
“Sestři prosím odebereme základ a všechny ionty.” instruuji sestřičku.
Mezitím si jdu pacienta vyšetřit.
Srdce mu bije jako o závod. Tepová frekvence asi kolem 110/min.
Je to zvláštní. Panická ataka vypadá trochu jinak. Doufám, že se na mě nikdo nebude zlobit, když použiji trochu romantické termíny pro vysvětlení mého pozorování. U panické ataky je problémem primárně v psyché, které aktivuje soma. Pacient má akutní strach o život a podepisuje se to aktivně i na jeho tělesných projevech.
U pacienta přede mnou se však zdá, že reaguje pouze soma. Třese se, avšak odpovídá mi na všechny otázky velmi klidně.
Napadá mě tedy jedna klasická otázka. Koneckonců stejně bych se k ní dostal v rámci anamnézy.
“Jak to máte s alkoholem.” ptám se.
“Tak nějak normálně, příležitostně.” odpovídá.
“A co přesně znamená to příležitostně?” kontruji další otázkou. Už jsem tu příliš dlouho abych věděl, že každý ty příležitosti spatřuje jinak.
“Tak třeba v pátek něco.” odpovídá vyhýbavě.
Mlčím.
“Dávám si i půllitra tvrdýho..” rozmlouvá se pacient.
Pořád mlčím.
“V pátek. Ale občas každý druhý den.” přiznává pacient.
Stále mlčím.
“Poslední tři měsíce spíš každý den.” dodává nakonec pacient.
“A ty poslední dva dny, co je vám špatně, jste nepil?” už jen poslední střípek do mozaiky. Diagnóza je jasná.
“Je to tak, chtěl jsem s tím přestat.” říká mi pacient.
Šlo o odvykací syndrom.
Pacient trval na ambulantním postupu. Vybavil jsem ho tedy léky, které mu v tom pomohou a doporučil jsem psychosociální pomoc.
Když se však napije….
Celé si to prožije znovu. A znovu.