REKAPITULACE NA SKLONU ŽIVOTA
1. 3. 2024 2 minuty čtení
“Pane doktore, měl jsem krásný život. Minulý rok jsem ještě lozil po Tatrách. Moc rád bych tam ještě jel s pravnučkou. Podívejte se na ni. Je celá maminka. Pro ni bych tu ještě chvíli chtěl být.” ukazuje mi při tom obrázek, který má pořád na stole.
Po příjmu jsem mu každý den zvedal kyslíkovou podporu o 5-10 l. Nakonec jsme skončili na 60l vysokoprůtokého kyslíku a ještě dalších 20 l kyslíku maskou. Více už nešlo. Byl podzim 2020 a on byl velmi vitální osmdesátník.
Na pacienta jsem si vzpomněl po konverzaci s mým kolegou, mentorem, vzorem, velkou osobností české medicíny a hlavně přítelem.
Jeho čas s námi se bohužel krátí.
“ Honzo, nejhezčí chvíle jsem zažil, když jsem se vracel z práce a ke dveřím hnedka přiběhly moje děti s rozzářenýma očima. Volaly na mě tatínku, tatínku.”
Rodiče lékaři to nemají moc jednoduché. Ze svého dětství si hlavně vzpomínám na chvíle s prarodiči a prababičkou. Taťka byl hodně v práci a na službách, mamka si dodělávala atestaci. Změna přišla až jejich odchodem do soukromé ambulance.
“Stejně jako ty, ani já jsem nevěděl jak z toho ven. Po odpoledních jsem chodil dělat soukromé lékařské prohlídky. O víkendech jsem zase sloužil, aby žena mohla zůstat s dětmi doma. V Americe je koneckonců stejně drsná situace pro začínající lékaře jako tady.” pokračoval můj mentor.
Podobných rozhovorů před koncem jsem již měl s pacienty nejméně desítky. Nikdy předtím jsem jim nevěnoval větší pozornost. Bral jsem to jako součást práce, kterou musím striktně oddělit od osobního života.
Rozhovor s kolegou mě však silně zasáhl.
Z desítek rekapitulací o životě jsem slyšel lítosti nad tím, že člověk nebyl více v práci přesně…
0x.
Šéf, kolegové…nikdo z nich si koneckonců vaše přesčasy pamatovat nebude.
Kdo na ně nikdy nezapomene budou vaše děti.
Minulý týden jsme vyrazili jen s Agátkou lyžovat na Martinské hole. Svoje lyže jsem ani nevytáhl z auta.
Byla to ta nejhezčí dovolená, kterou jsem kdy zažil.
“Tatínku, tatínku já jedůůůů..”
