5. 2. 2024 3 minuty čtení
“Pane doktore, rychle přijďte na ambulanci, mám tu mladou slečnu a vypadá to dost vážně!” volá mi sestřička z ambulance.
Před pár minutami jsem dokončil příjem pacientky se srdečním selhání a chtěl jsem si zkusit ještě na chvíli zavřít oči.
Jsou 4 hodiny ráno a já jsem se zastavil jen na hodinu.
Příští službu to bude určitě jiné…
Když vcházím do dveří slyším jen: “Nmž …hhhh…dýcht! Pmoc!”
Sestřička má na pacientce nasazené saturační čidlo, kde vidím hodnotu saturace krve kyslíkem 100% s tepovou frekvencí 110/min.
Pacientka, aniž bych se stihl na cokoliv zeptat, pokračuje: “Mm úplně sevřen krk!”
Její ruce se stáčí k hrudníku a ruce s prsty tvoří nepřirozenou miskovitou formaci. Všimám si ztuhlé šíje a pokřiveného bolestivého výrazu ve tváři.
Tuto situaci nepopisují v žádné učebnici akutní medicíny.
Jakoby nestála ani za zmínku.
Přitom u žádného jiného stavu jsem nezažil tak intenzivní strach pacienta o svůj život.
Ani při plicním edému.
Poprvé jsem ho viděl u mladého kolegy chirurga, kterému jsem málem píchl adrenalin, protože jsem si myslel, že má závažnou alergickou reakci – anafylaxi.
Pacientce podávám sáček, který běžně používáme na zvracení: “Volně do něj dýchejte, zachviličku to přestane.”
Zkušená sestřička už pochopila o jaký problém se jedná a už se mně jen ptá: “1,5 mg nebo 3 mg?”
“Zkusíme ten menší a uvidíme.” odpovídám.
Slečna si zapíjí růžovou tabletku a nadále dýchá do pytlíku.
Po pár minutách se již můžeme úplně normálně bavit.
“Pane doktore, děkuji moc, ten lék mi strašně pomohl, sevření v krku se úplně uvolnilo.” říká mi pacientka.
“Chtěl bych se vás zeptat, byla jste v poslední době v nějaké stresové situaci?” ptám se.
“Právě že vůbec, mám teďka absolutní nejvíc životní chill. Hraju hodně s kamarády na počítači a téměř nemusím nic dělat.” odpovídá mi.
“Říkala jste, že ještě studujete.” neopouští mě zvědavost a chci se tomu dostat na kloub.
“No to mám právě teďka trochu přerušené a čekám na zařazení k jinému útvaru, protože jsem si něco udělala s kolenem a nedala jsem fyzické testy.”
Ještě ze školy si matně vzpomínám na žebříček stresových událostí pacienta a tyto obě události jsou jistě v TOP 10. S touto skutečností ji ještě seznamuji.
Avšak po chvíli mě volají sestry z oddělení, že pacient zde má tachykardii 200/min.
Do zprávy rychle píšu, že je možné vyhledat pomoc psychologa.
Jednalo se o panickou ataku.