TO SE MI MOC NEPOVEDLO

Jelikož tu pořád sdílím pouze samé medicínské úspěchy, je potřeba to také vyvážit nějakým nepovedeným zákrokem a přiblížit vám medicínskou realitu.

Třeba ze včerejší stáže na plicním. Byl jsem tam první den. A hned to mohlo skončit prodloužením hospitalizace.

Jsem tu už 10minut a hnedka jsem dostal 6 pacientů. O žádném nic nevím. Nemám přihlašovací údaje do nemocničního systému. Ten je navíc v emulátoru pro DOS (ano vážně modrá obrazovka a ovládání bez myši).

“Pane doktore, před propuštěním je potřeba vytáhnou hrudní drén.” vítá mě ráno sestřička.

Jde o hadičku zavedenou do hrudní dutiny. Odpouští se s ní tekutina, která se nahromadí v prostoru mezi plicí a hrudní stěnou. Stává se to při komplikovaném zápalu plic, u srdečního selhání nebo třeba u nádorů.

“Pojďme na to.” odpovídám sestře.

“Půjdeš kdyžtak se mnou?” obracím se na mladší doktorku, přece jenom každé pracoviště používá různé drény a jejich uchycení.

Pacient je po komplikovaném zápalu plic a drén mu ještě před týdnem vedl hnisavou tekutinu.

“Skalpel, prosím.” rozstřihávám první stehy.

Sebevědomě vytahuji hadičku z pacientova hrudníku.

“Tak a teď už to jen zašiju.” říkám mladé doktorce.

První steh, utahuji, druhý steh, utahuji. RUP.

Přetrhl se mi šicí materiál a rána se celá rozjela. To se mi ještě nikdy nestalo.

Obnažil se tak vstup do hrudní dutiny, kde je normálně podtlak. Dírka velká jako na malíček.

“Rychle tampón s vazelínou” ucpávám otvor.

Kdybych to neudělal mohlo by dojít ke vzniku pneumothoraxu.

Mladá doktorka mezitím instruuje sestřičku o nové šití. Pokus číslo 2.

Okolí otvoru je macerované musím více do živého. Pacient je totálně statečný frajer, ani se nepohnul.

První chirurgický uzel, druhý, třetí. RUP!

Rána se opět celá rozjíždí a odhaluje otvor do hrudní dutiny.

Na pokus číslo 3. už si netroufám a nechávám ho na mladou kolegyni. Zvládà to na poprvé.

Vyhráno však ještě není.

Po proceduře si pacienta poslouchám fonendoskopem. Dýchání na pravé straně téměř neslyším.

Pacienta odesílám na kontrolní rentgen a třesu se výsledku.

“No a teďka si mě tu budete pamatovat navždy. Ten co udělal pneumothorax v prvních 10 minutách stáže.” povídám mladé doktorce.

A na výsledku z rentgenu….

“Ufff”, nic tam není.” povídám si nahlas.

Vítejte v mém světě.

Ve světě, kde chyba znamená poškození zdraví, prodloužení nebo dokonce…

DUŠNOST

“Pane doktore, cítím se nějak divně, jako kdybych nebyl ve své kůži.” začíná pacient.

“Uvidíme, co se dá s tím dělat.” odpovídám pacientovi. Dnes na službě bylo zatím vše rutinní, ale tady by mohlo jít o zajímavou diferenciální diagnostiku. Navíc jde o velmi mladého pacienta a na první pohled sportovně založeného.

Bude to štítná žláza? Počínající autoimunita? Infekční onemocnění, nádor a nebo psychika?

“Jelikož o vás tady nemám žádné informace, můžeme začít rodinnou a osobní anamnézou.”

Do všech kolonek jsem vyplnil jen “neguje”. Na pacientovi nebylo nic zajímavého. Jeho největším hříchem bylo kouření elektronické cigarety. Abych byl přesný e-liquidu.

“Tak a pojďmě se konečně dostat k jádru vašeho problému. Mohl byste mi ho více popsat?” ptám se pacienta.

“Cítím se takový nevýkonný, jdu sem vlastně rovnou z tréninku. Ale už to stojí za starou belu celkově dva dny.” odpovídá pacient.

Tak už vím na co se můžeme zaměřit. To kouzelné slovíčko nevýkonnost. Za tu by mohly plíce, srdce nebo svaly.

“Začalo to náhle, z ničeho nic?” ptám se dále.

“Jo, přesně tak, jako lusknutím prstu.” odpovídá pacient.

“Sestři, nabereme kromě základu ještě i d-dimer, NTproBNP a TropI.” říkám sestřičce a myslím na ty nejhorší průšvihy.

Do toho však přijíždí sanita. Pacient s neurčitými potížemi a kardiopulmonálně stabilní bude muset počkat.

Sanitka dovezla pacientku s takovou interní klasikou. U pacientky se poslední 3 týdny zhoršovala dušnost, měla oteklé nohy a spala v sedě. Srdeční selhání na první dobrou.

Když pacientku odváželi na oddělení. Měl jsem moment osvícení. Vzpomněl jsem si na kolegu od kamaráda lékaře, který byl kuřák e-cigaret. A měl jednu velmi zajímavou akutní diagnózu relativně typickou pro kuřáky.

“Můžu si poslechnout vaše plíce?” vítám hnedka pacienta.

Na jedné nic neslyším. V doprovodu sanitáře posílám pacienta na rentgen.

“Vidíte to také? Jak je možný, že je skoro v pohodě?” ptám se spíše řečnicky.

Pacient měl pneumothorax. Stačila malá prasklinka na plíci a díky tomu se mu dostal vzduch do hrudní dutiny. Zde je normálně podtlak, který drží plíci rozepnutou. Vyrovnáním tlaku mezi vnějším prostředím a hrudníkem znamená, že plíce zkolabuje. Nejhorší možnou variantou pneumotoraxu je tzv. tenzní pneumotorax, kdy se vytvoří ventil v plicní tkáni a hrudník se plní vzduchem a nemůže nikam unikat. Hyperakutní stav končící srdeční zástavou.

Pacient mladý sportovec toleroval velmi skvěle dýchání jen na jednu plíci. Odeslal jsem ho na chirurgickou JIP, kde mu opět v hrudníku podtlak vytvoří.

(NE)EMPATICKÝ LÉKAŘ

“A myslíte, že to nemohlo počkat do rána k praktikovi?” říkám pacientovi v 1:42.

Přišel pro pocit suchého krku při chřipce.

V čekárně mám ještě 2 pacienty. Dva příjmy jsem si také poslal na oddělení. Musím tedy dodělat i papírovačky. Když za 24h aspoň na 2 hoďky zavřu oči, bude to výhra.

Ihned se nadechuji, zavírám oči a odpovídám si pro sebe se studem: “Honzo, nemá medicínské vzdělání. Musí mít velkou starost, že přišel v tuhle hodinu.”

Vraťme se o pár hodin zpět.

Od 21:00 předchozího dne jsem měl jen na příjmu 9 případů- 6 sanitek, 2 po svých a 1 v doprovodu.

Předchozí pacient mě málem kopl do obličeje. Přivedli ho 3 policisté. Vyšetření před celou předběžného zadržení. Kupodivu se mu nelíbilo být v poutech. Snažil se mi k tomu namluvit, že užívá diazepam a haloperidol. Už očividně ví, jak se nejlépe zfetnout ve vězení.

Stařičké pacientce tlouklo srdce jen jednou za tři sekundy. První atropin podávali v sanitce, druhý a třetí pak už já.

Další pacient měl močovou infekci se zástavou odchodu moči. Jeho podbříšek byl vyklenutý a bolestivý na pohmat. Zavedl jsem mu katetr do močové trubice a odpustil 2l hnisavé moči.

Na oddělení zemřel pacient na nádor. Jeho žena ho tolik chtěla domů. Kolegyně vše připravila, tak aby mohl odjet už ráno. Zajistila ho léky, aby mu dala ještě pár dní doma. Tolik se snažila, plakala u sepisování dekurzu. Ohledat tělo, sepsat dokumentaci. Nestíhám.

Pacientka zkolabovala při horečkách, udeřila se u toho na hlavu. Zařizuji CT a rentgen hrudníku.

Další pacientka nemůže dodechnout a má CRP 300. Zápal plic.

Otvíraný byt. Pacient s iontovým rozvratem a močovou infekcí: “Sestři na JIP.”

Zvýšený krevní tlak a nevolnost s krvácením z nosu

…

“CRP 40. Na čí výsledky se tu vlastně teď koukám? ptám se sestry.

“Vaše pane doktore.” odpovídá.

Dostal jsem nějaký mor nebo tuberu od dětí. Bolí mě v krku a začínám kašlat-nosím respirátor. Nikdo si nemohl se mnou vyměnit službu. Všichni podobně nemocní. Cestou na záchod si beru antibiotikum.

Zpět k pacientovi se suchým krkem.

“Pane doktore, měl jsem jednou otok v hrdle po antibiotiku a bál jsem se, aby se to nezopakovalo…”

Strašne se stydím a omlouvám se mu.

Podíval jsem se mu do krku a ujistil ho, že sucho v puse je normální u chřipky. Doporučuji konvičku na nosní proplachy. Podává mi ruku a odchází.

Stres, nevyspání, časový press.

Snažím se o empatickou komunikaci.

V tomhle oboru se i vzdělávám.

Stojí mě to velké úsilí.

Ne vždycky se mi to daří.

Děkuji, že to chápete.